Detail Rakouska
Sobota 08:00, 4.8.2007. Normální lidi ještě spí, nenormální lidi sou už vzhůru a lijou do sebe litry kafe aby neusli. Pár cyklistů ale lítá po baráků, shání druhou ponožku do páru a po 150. kontroluje kabelu jestli si vzal boty na kolo. Za hodinu je totiž sraz v Kuřimě na benzince a odjíždí se směr jížní Rakousko do hor.
Půlka výpravy, která opouští Kuřim už ráno tvoří: Michal Oplocký, Jaroslav Urban, Jiří Sova, Jiří Plíšek, Eva Plíšková, Jiří Vejrosta, Šárka Běhounková, Dagmar Malá a moje maličkost.
Druhá část, Luboš Homolka, Romana Montag a Karel Zámečník nemůže odjet bez bodů z dalšího závodu Galaxy Anlen Cupu v Dobříši, a tak i s Věrou Homolkovou přifrčí za zbytkem až večír. (resp. v noci). Jak kluci dopadli na závodech se mrkněte tady. Hned večer v den příjezdu se vypila celá bečka, začíná to hezky.
Neděle 5.8.2007
Všichni se po cestě shledáváme na pokoji a přemýšlíme kam to první den zkusíme. Nakonec jsme nechali kola v garáži, a na radu delegáta jsme si vláčkem a lanovkama vyjeli na ledovec Schareck, ve výšce 3123 m.n.m. jsme udělali pár skupinovek s Romanovým gambáčem, a s chutí jsme to hrnuli po sněhu zas dolů k vláčku. Po cestě jsme se stavili v krásné horské chatě. Luboš si s ledovým klidem objednal kafe, a když na něho slečna nechápavě koukala dodal : "s mlíkem!". Proběhlo nějaký to pivko a něco k snědku, Michal zřejmě nechtěl utrácet tak si dal domácí paštičku, příbor nebyl, posloužila montpáčka. Na hotelu (696 m.n.m.) byli všichni, snad kromě myslivce Jury Sovy velmi znavení. Trochu sil jsme načerpali z bečky při premiérovém promítání fotek. Ty nejlepší najdete zde
Pondělí 6.8.2007
Kolečka se na náš v garáži už třásla, nechtěli jsme je nechat čekat a naplánovali jsme si trasu na horskou chatu v cca 1700 m.n.m. Luboš a Věrka si jeli kolem řeky sami. Z Obervellachu nahoru na Mallnitz to ještě jakš takž šlo, fotilo se jak o život. Omrknuli jsme vláček na auta, sebrali pár map a vzhůru po asfaltce na chatu. Cestou jsme si dali něco málo do nosu, aby řízky rychlej mizeli a většina se s asfaltovou cestou spokojila. Bohužel, našlo se i několik silničářů, kteří se chtěli mrknout po nějakým tom terénu, a tak jsem s Jurou Sovou, Jurou Vejrostou a po chvilce váhání i Romanem Montagem vyrazili na bikovou cestu vedoucí vedle asfaltky. Jak to tak bejvá, do kopca mají všichni klapky na uších, a cesta necesta, vnímání spočívá na šutrech a zadním kole partnera, z bikové cesty, která se vrátila na asfalt se sjelo na turistickou značku, a šutry byla najednou větší, zadní kolo zmizelo, objevili se partnerovi pellsacký ponožky a občas i nějaké to sprosté slůvko. Místo hezkého terénu, po kterém moje bikové srdce prahnulo, jsme si dali zátěžovou turistiku s kolem na zádech. Po cestě nás rakouský turista povzbudil, řekl že je to k chatě jen 30 minut. Tak hrozný to zas nebylo, ale když jsme konečně uviděli chatu, a k ní sjízdnou cestu, spadl nám kámen ze srdce. Slovo dalo slovo, pivečko bylo na stole, a my jsme s chutí povzbuzovali naše kolegy v serpentině pod námi. Piveček bylo najednou vícero, dostalo se i na hausbuřt. Mě a Jurovi S. se přehnanou ochotou podařilo rozlít trochu piva, Roman nás oslnil svou němčinou, když poprosil o textil plachte na utření. V dáli, na úrovni mraků jsme viděli něco, co by měla být horská chata asi v 2450 metrech. Roman, Jura S., Michal, Karel a já jsme měli asi málo, a tak jsme vyrazili nahoru. Cesta už byla pěkně kamenitá, žádnej asfalt, o to hůř se jelo. Karel se spokojil s pokořenou hranicí 1900 metrů, a svůj stroj obrátil směrem dolů. Kvarteto bikerů se sunulo dál, pokocháním nám bylo prosluněné údolí do Mallnitz, ale i opravdu vysoké množství krav, nějaký ten svišť pípl v pozadí nebo přeběhl z díry do díry, na Romanovou opakovanou výzvu "vylez hajzle" svišti nereagovali a museli jsme šlapat dál. Potkali jsme dokonce i traktor, nebo několik ovcí u jakésiho statku. Konečně jsme dosáhli vrcholu, chata byla pěkná, pivo překvapivě "levné", výhled krásný a pocit také. A honem dolů, před odjezdem jsem slyšel něco jako "jeďtě opatrně", ale mě už zajímaly jen ty supr šutry a zatáčky. Bikerovo srdce slintalo blahem, hup sem hup tam, za chvíli jsem byl skoro v půlce, kde si Jura hrál na pastýře a hnal před sebou stádo krav. Při jízdě dolů jsem doplnil energii o elektrický plot, který mě dal pár šoků abych zůstal ve střehu. Zbytek jsme hrnuli už po asfaltce až do hotelu. Večer se opět na Karlovým notebooku promítali fotky a za oběť padla další bečka (20l).
Úterý 7.8.2007
Ráno na předodjezdovém meetingu jsme si všichni společně postěžovali co koho bolí, a s hrůzou jsme sledovali 3D animaci naší dnešní cesty. Opět na doporučení delegáta jsme si naplánovali cestu do cca 1950 m.n.m. k místní horské chatě. Kromě Šárky, Věry, Evy, které jeli k vodě, a Jury Plíška který si odskočil na silnici k Glosglockneru (3800 m.n.m.) vzdáleného asi 60 km, jsme byli kompletní. Po několika málo nastoupaných metrech si Luboš stěžoval na 2 akutní problémy, horko a kopec. Brečením ale nic nevyřešil, ani to nepříjemný dusno nepřestalo, no co už, jede se dál. Cestou nahoru jsme shlédli "wasserhupy" (Romanovou řečí vodopády) pro chudý, tzn. bez poplatku z výšky. Jinak cesta probíhala viacemenej klidně, v půli začalo mírně pokapkávat ale naštěstí přestalo. Po dalších stech nastoupaných metrech jsme začali pochybovat jestli je nahoře vůbec nějaká hospoda, našli jsme jen nějaký chaloupky bez výčepu. Jara a Karel pomyšlení na vrchol bez piva nesnesli, a sjeli dolů. Zbytek neúnavně šlapal, taky občas tlačil nahoru. Po několika poradách kudy tudy do Bavorova jsme přijeli na planinu plnou krav kde cesta končila, a byli jsme obklíčení jen vysokými horami. Za lesem jsme našli malou opuštěnou chatku, to bylo asi ono...No nic, co se dá dělat, dali jsme po tatrance, proběhlo foto a hurá dolů. Moje bikerovo srdce jsem uspokojil jen nahoře, ale šotolinová cesta trvala až dolů. Zbytek chlapského obsazení jsme našli popíjet v hospodě, kterou vlastnili naši východní sousedé, tak jsme si konečně mohli objednat česky. Při odjezdu ještě chlapi dostali borovičku od cesty. Večer jsme opět prováděli prezentaci s fotodokumentace, která byla velmi bohatá, ale spát se šlo výjimečně brzy protože se nenarážela bečka, by nám nic nezbylo.
Středa 8.8.2007
Ve středu ráno byli okolní hory zahaleny v mracích, a vypadalo to že každou chvíli začne pršet. Dohodli jsme se že zajedeme autem do Lienzu, mrkneme na hrad, a pojedeme zpátky. Přestože počasí na kolo nebylo úplně ideální, Jura Vejrosta s Šárkou se vydal na trasu dlouhou 128 km. No, proti gustu žádný dišputát. My jsme v civilu radši naskákali do vyhřátého auta, a už jsme se vezli do ruchu a vzruchu města. Cestou jsme potkali ty dva odhodlaný bikery jak šlapou v dešti do kopce, očividně jim to moc nevadilo, smáli se jak divý. Před Lienzem jsme chytli trošičku zácpu, a když jsme dojeli na místo, nestačili jsme se divit. Příjemný výlet do města se změnil v zoufalé ježdění sem a tam, kličkování mezi autama na přeplněnch parkovištích. Chvíli jsme si hráli na kočku a myš, ale asi po 20 minutách jsme se poztráceli. Když jsme konečně našli místo, dali jsme si sraz v kavárně, kde jsme se fakt našli. Prošli jsme se po městě, mrknuli na most přes řeku Isel, a vydali se k hradu. Tam jsme mrknuli na netopýry, nevzhledné vrtule letadel před vchodem, rybníček s hromadou pstruhů. Po prohlídce jsme naskákali do aut a frčeli jsme do Flattachu. Romanovi a Michalovi bylo asi líto že nechali kola v garáži, a tak si udělali sami výjezd k vodopádům. Asi v 6 večer se vrátil Jura se Šárkou, která byla podle jeho slov "trošku prošitá" po 6 hodinách čisté jízdy. Nu klobouk dolů. Večer, i když se na kolo nejelo bylo fotek požehnaně a tak opět posloužil Karlův notebook. Tady jsou. Večer se opět narazila další bečka, a když došla, vypilo se všechno co se v kuchyni našlo, slivovice, magister, becherovka...no bylo toho dost, taky byl důvod, slavili jsme Romanův svátek. Ve 2 jsme už opoušťeli místo činu, chlapi ale pařili dál...ráno se nám určitě bude chtít na kolo.
Čtvrtek 9.8.2007
I přes noční radovánky, se vstávalo celkem lehce, bylo snad jen o něco déle klid na pěšině. A dnešní trasa? Nu i když se už v úterý zoufale volalo po rovinatém výjezdu, bylo tomu úplně jinak. Ve čtvrtek jsme si střihli trasu, kterou Luboš avizoval už na úterý. Cílem je jezero v cca 2400 metrech. Nikdo ale neví, jak to tam nahoře vypadá s počasím, přesto jsme se tam bez bázně a hany vydali. Jura Vejrosta a Šárka šli na hříbky a Věra a Eva si jeli po cyklostezce kolem řeky. Začali jsme stoupat hned za hotelem, a to poměrně tvrdě, a hned bylo vidět že v noci probíhalo spoustu věcí, jen ne spánek. Přesto přes všechno jsme se dostali až k odbočce nahóru, kterou jsme nejdřív rádi přejeli, protože to byl hroznej hang. Zase ty metry pěkně stoupaly, nejdřív jsme šlapali po lesní asfaltce, která byla poměrně mokrá, že by nahoře pršelo? Asfaltka trvala až nahoru, moje bikerské srdce přesto buší jako o život, jinak by biker umřel. Po prvních dlouhých serpentinách jsme spočinuli na silnici asi v 1600 metrech. Až jsme se zase seskupili, vyrazili jsme dál směrem vzhůru. Po nekonečných minutách motání jsme se nacházeli už v 2000. A bylo to znát. Všudepřítomná mlha nevěstila nic dobrého, a černé mraky nad hlavama taky ne. Fotka sem, fotka tam a nezbývá nic jinýho než se zase rozjet vstříc kopci. Vegetace pomale ustupovala a všude kolem nás se válely jen hromady šutrů. Už ale byla vidět naše meta, veliká hráz na horizontu kopce, o něco větší motivace než doteď. Při pohledu dolů byly vidět nekonečné serpentiny vinoucí se po celé šířce kopce. Přestávám fotit a jdu ze sedla, konečně už chci být nahoře. Za horizontem se mi otevírá průzračně čistá, azurově modrá voda obklopená kamennými vrcholky hor. Pro dobrou fotku neváhám vyšlapat o pár metrů výš. Když všichni dojeli, hodili jsme na sebe veškeré oblečení které bylo v kapsách, byla tam totiž hrozná zima. Roman připravoval foťák na skupinové foto, když sílící vítr shodil naše milované stroje na přehazku. No co už...Blik! Fotka je hotová, jedeme dolů. Zatáčka vlevo, zatáčka vpravo a první vynucená zastávka. Luboš upálil ventilek, a tak se mění. Po dojezdu Dáši zjišťujeme, že i Roman mění, vypadá to že dolů to bude ještě zajímavý. Ještě že mám kotouče, ráfkaři si hřejou prsty o rozpálené ráfky, vlezlá zima byla pořád znatelná. Opraveno, nafouknuto, jedem! Byli jsme už v lesních serpentinách, kde občas prosvitlo sluníčko. Na slunečních paprscích se zmrzliny ohřívali jak tuleni, těsně nad silnicí vedoucí do Flattachu se opět stojí. A opět mění Luboš, to je pech. Nám to ale nevadí a dál se sluníme, už se dá i sundat teplé oblečení. Po silnici jsme jeli jen kousek abysme nemuseli šlapat do kopce, a jeli jsme zkratkou. Študovali jsme mapu, a najednou jsme slyšeli charakteristický zvuk, a kolo pod Lubošem se opět sneslo. To už bylo i mě divný, v plášťu ale nic nebylo...příčina neznáma, znovu vyměnil a honem domů. Po 4. už měnit nemusel, tedy, ne Luboš. K hotelu musel po svých dojít pro změnu Karel. Z přehrady dolů tedy proběhlo 5 defektů, slušná bilance. Při projekci fotek se dopájeli plechovky..Bečka už nebyla.
Pátek 10.8.2007
Ráno po meetingu byl slibovaný menší kopec než za celý týden. No aspoň že tak. Jeli jsme směr Romanův a Michalův výjezd ve středu. Po cyklostezce do Naplachu, a nahoru tunelama kolem wasserhupů. Jura Vejrosta a Šárka se zase osamostatnili a brzo ráno se jeli podívat na Glosglockner, a potom jeli na kole o něco dřív než my stejnou trasu. Věra a Eva jeli zase po svých. Stoupali jsme něco přes hodinu asi do 1100 metrů k malebné hospůdce. Cesta byla pěkně kamenitá, což slibovalo parádní sjezd. V hospodě jsme našli Juru s Šárkou. Dali jsme po pivu, odpočali jsme si, a valíme dolů. Spekulovalo se sice o výjezdu na Polikliniku asi do 2200, ale to jsme rychle zavrhli. Silničáří jeli druhým údolím po asfaltce dolů, a já s Dášou jsme si střihli zpátky sjezd po kamenech. Tam moje sjezdařské srdce opět plesá, hop dolů, hop nahoru. Každá sranda ale něco stojí, k prvnímu tunelu jsem dojel na prázdným předním kole. Stálo to ale za to, tak jsem to vyměnil bez řečí, a po krátké fotodokumentaci v tunelech jsme dojeli zpátky do Naplachu, a cestou po silnici jsme našli zbytek výpravy. Pospolu jsme se ještě chtěli jet mrknout na hrad, byli jsme pod ním, ale byl to kopec s velkým K, a tak se nám tam dvakrát nechtělo, ale jelo se...pár jedinců už šlapalo opravdu jen na morálku, přesto všichni k hradu dojeli. Německý průvodce si chtěl pokecat, nikdo mu ale neřekl ani slovo, tak se na drzo udělalo pár fotek a rychle pryč. Na mapě jsme našli jakousi turistickou cestičku, jen doufám že to nebude něco podobnýho jak jsme šlapali v pondělí. Projet se to dalo v pohodě, a po chvíli jsme to svištili po cyklostezce k našim slovenským přátelům. V hospůdce jsem se zdržel jen na chvíli, hlad mě hnal na pokoj. Tam už se vařilo jak o život, Jura Vejrosta se Šárkou už balili věci, chystají se už dnes odjíždět. K večeru se vrací už všichni z hospůdky, a naposledy shlížíme fotky.
Sobota 11.8.2007
Ráno se odehrává stejný scénář jako před týdnem. Hledáme po balkónech špinavý mokrý ponožky, sháníme kdo komu vzal židlu nebo hrnky a pomale všechno nosíme do aut. Michal, Jara a Jura Sova jsou sbalení nejrychlej, a tak se s nimi s přáním šťastné cesty loučíme. Kolem půl 10 odjíždíme i my. Za deště opouštíme hranice a sedáme v pěkné hospůdce u Mušova. Po instantním týdnu obědnávky zní jasně, řízek, uzený, svíčková, no prostě masooo a rychle. S Rakouskem jsme se rozloučili, Dovolená končí, kopce byli pořádný, sjezdy taky, panoramata a hospůdky stály za to, sranda byla, nic se neztratilo, nikdo se nezabil, jsme rádi že jsme doma. Tak třeba zase za rok někde. Zdar
~david~